Legendou se stal Jan Svoboda (1934-1990) už za života. Nevšední vizualita i koncepce jeho fotografií v jedné řadě s názory na postavení fotografie a fotografa ve světě umění zasáhly snad všechny klíčové oblasti domácí fotografie. Mladší generace ctila Svobodu jako svrchovanou autoritu. Rezonovala s jeho lidsky složitou, eruptivní a přitom plachou povahou hledače skutečných hodnot, v níž našla útočiště poslední rezidua romantického dějepisu umění. Strategicky významnější je ale fakt, že Svobodu respektovali klíčoví teoretikové umění a kurátoři fotografie. Bylo to mimo jiné i proto, že jeho způsob práce představoval důkaz existence tak zvaných fotografických specifik, jimiž zaštiťovali fotografii, v té době mladou, etablující se uměleckou disciplínu. Jan Svoboda byl stejně jako jeho velký vzor Josef Sudek moderním, liberálním duchem. Představa, fotografie v intencích pravidel a představ stávající fotografické obce, byla z jeho pohledu lichá. Občas, aby demonstroval nechuť k panující konvenci, říkal: "ale já nejsem fotograf…" což ovšem neznamenalo, že by se distancoval od fotografické tradice jako takové. Jeho věčně filozofující naturel, výtvarné školení a básnické ambice prostě jen hledaly inspiraci i mimo obor. Tím byl zajímavý pro ty, kteří chápali fotografii jako otevřený systém, ale například pro amatérské prostředí s jeho konzervativními představami byl nesrozumitelný.
Výstava staví vedle poněkud abstraktní autorovy postavy stvořené historií fotografie a dějinami umění její civilnější variantu, v níž jsou umělecké otázky vztaženy k sociální realitě. Autorův archiv, uložený v Moravské galerii umožnil, podívat se na Jana Svobodu optikou, jež dává tušit, že jeho život i tvorbu nenaplňovaly pouze úvahy mířící do vyšších sfér, ale také prozaické věci jako zaměstnání, vztahy s lidmi a institucemi. Obecně jde však především o to, podívat se na autora nikoli jako na uměleckého fotografa, ale spíše jako na umělce s fotoaparátem.
Paralelně můžete navíc vidět expozici, zamýšlenou jako protějšek k výstavě fotografií Jana Svobody Nejsem fotograf, prezentuje patnáct o téměř generaci mladších fotografů a fotografek, kteří na přelomu 70. a 80. let minulého století vytvořily série fotografií, v nichž rozpoznáváme formy a postupy zřetelně odkazující k dílu Jana Svobody. Autor, který je tradičně chápán jako pokračovatel Josefa Sudka, tak nachází další referenční body, jež zpřesňují jeho pozici v historii domácí fotografie. Výstava však nechce budovat linii učitele a následníků, chápe všechny zahrnuté, včetně Svobody, jako pospolitost, jejíž uvažování a způsob tvorby určovala významnou měrou sociálně-institucionální situace oboru.
Výstava i publikace jsou výstupem institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace (DKRVO), poskytnuté Ministerstvem kultury ČR.
foto: Andrea Bratrů Velnerová
