V letošním roce se Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici ve své výstavě Josef Hoffmann – Josef Frank. Od „nekonečné garnitury“ k otevřenému systému zabývá vztahem mezi uměleckými osobnostmi Josefa Hoffmanna a Josefa Franka. Tematicky navazuje na monografickou výstavu JOSEF FRANK: Against Design ve vídeňském muzeu užitého a současného umění MAK. V České republice se Frankova díla vystavují poprvé. Exponáty reprezentují jeho volný, individuální a otevřený systém ztvárnění Hoffmannovy ideje komplexního pojetí zařizování prostoru – „Garniturdenken“. Výstava současně díla obou autorů vzájemně porovnává.
Až do roku 1933, kdy Josef Frank emigroval do Švédska, bylo jeho dílo nejrůznějšími pouty svázáno s pracemi Josefa Hoffmanna. Frank byl zakládajícím členem Svazu rakouských umělců, takzvané Kunstschau, jehož vůdčí osobností byl právě Hoffmann. Frank až do roku 1920 opakovaně pracoval na Hoffmannových projektech a pro Wiener Werkstätte, podílel se například na vile Primavesi v Koutech nad Desnou (1913/14). Vedle Josefa Hoffmanna převzal Josef Frank v roce 1899 od Heinricha Tessenowa obor nauka o stavebních konstrukcích na vídeňské uměleckoprůmyslové škole, kde vyučoval až do roku 1926. Josef Hoffmann a Josef Frank také často spolupracovali v rámci Svazu německého díla a Svazu rakouského díla, například na výstavě pořádané v roce 1930 nebo na stavbě sídliště se vzorovými domy Svazu rakouského díla v roce 1932.
Výstava Josef Hoffmann - Josef Frank. Od "nekonečné garnitury" k otevřenému systému jasně dokládá, jak významná byla Hoffmannova pozice na počátku moderny pro architekty a ostatní designéry, kteří přicházeli po něm a jejichž zásluhou "vídeňský styl" nakonec získal mezinárodní rozměr. Josef Hoffmann zůstal věrný myšlence "Garniturdenken", kterou propagoval jak on sám, tak Wiener Werkstätte i po roce 1920. Naproti tomu byl Josef Frank coby architekt a bytový designér jednoznačným ideovým průkopníkem. Stal se součástí mladé generace učitelů institucí, jako byla Uměleckoprůmyslová škola, Akademie výtvarných umění Vídeň a Technická univerzita Vídeň. Ty se po skončení 1. světové války vydaly na cestu hledání nového stylu v užitém umění. Z hledání učinily výraz doby a oprostily se od stylu Josefa Hoffmanna. Ve svých výtvorech a v řešeních výstav realizovali tito umělci to, co dříve v secesi přebíral umělecký architekt ve svém úsilí o komplexní řešení. Využívali různorodých podnětů - od hnutí Arts and Crafts přes architektonické formy italské renezance až k lidovým ornamentům. Nábytek a architektura interiérů již nebyly pojímány v jednotném převládajícím stylu, nýbrž skrze společné zásady řešení, k nimž patřily bílé stěny, lehce působící tvary nábytku a potěšení z ornamentálního detailu. V tomto smyslu se zastánci tohoto směru vyslovovali pro větší míru liberality v zařizování a vyznávali "demokratický" způsob bydlení. Řídili se výrokem svého vzoru, architekta Adolfa Loose, který v roce 1898 prohlásil, že se místnost musí "zabydlet", jako se musí "rozehrát" cenný hudební nástroj.
