Výstava je jedním z výstupů čtyřletého grantového projektu "Umění, architektura a národní identita" Katedry teorie a dějin umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, který podpořilo Ministerstvo kultury České republiky v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity ((NAKI, kód DF12P01OVV041).
Umělecký průmysl, užité umění a design nejenže zaznamenaly v průběhu let 1870-1970 výraznou formální, stylovou a estetickou proměnu, ale zásadně se proměnil i jejich společenský význam. Některé užitkové předměty postupně ztratily svůj účel a přestaly se vyrábět, zatímco technické inovace, technologický pokrok a také nové formy životního stylu si vyžádaly předměty nové, které se jen několik let předtím zdály být utopií ze světa vědeckofantastické literatury, případně sociální výsadou. Pro umělecký průmysl konce 19. století je charakteristický vyšívaný dekorativní vějíř, krásná kniha s koženou ražbou či intarzovaná skříň, pro užité umění modernismu efektivně uspořádaná kuchyně a typový nábytek, pro poválečný design televize nebo tranzistorové rádio.
Výstava Věci a slova je sestavena z různých typů předmětů, včetně řemeslných výrobků, průmyslového designu, nábytku a textilního designu, případně módy. Jsou mezi nimi věci, které od počátku plnily paralelně dvojí funkci: měly zkrášlovat obydlí i pracovní prostředí, povznášet vkus svých uživatelů a zároveň jim sloužit - zjednodušovat a zkvalitňovat jejich životní styl. Uplatňují se zde také věci zbytečné či kýčovité, a to proto, že i pokleslý vkus a marnivost byly - a jsou - nedílnou součástí lidské kultury a silně se podepsaly na formování moderního života. Ať to byly věci luxusní nebo stylotvorné, které jsou dnes součástí muzejních sbírek, nebo věci obyčejné, sériově vyráběné a masově "konzumované", které bychom v daných obdobích našli v mnoha tuzemských domácnostech, všechny se podílely na skladbě a podobě životního prostředí. Vedle cenných muzejních exponátů jako např. židle Jana Kotěry, stolku Josefa Gočára, ručně tkaného polštáře Marie Teinitzerové, dózy Pavla Janáka, sklenic Ludviky Smrčkové, kovového stolního setu Bohumila Južniče a Ladislava Sutnara, ohýbaného kovového květinového stolku Jana Vaňka, jídelní soupravy Jaroslava Ježka, laminátových skořepinových židlí Miroslava Navrátila a dalších - dnes již ikonických předmětů - jsou v expozici zahrnuty i věci, které vrcholnou designérskou kvalitu nesplňují. Bez klasifikačního řádu se tak do výstavy přirozeně začleňují všední věci bez signatur jejich tvůrců: talíře, naběračka, cedník, džbán, stolní váha, Náprstkův šlehač na bílkový sníh, mechanický kartáč na koberce, rádio na krystal a mnohé jiné. Pouťové obrázky v expozici reprezentují kdysi všudypřítomnou výzdobu domácností, kterou teoretici uměleckého průmyslu nazvali "devocionální kýč". Dobové tiskoviny pak připomínají "slova", jimiž bylo formování životního prostředí provázeno. Výstava záměrně rezignuje na principy tradiční muzejní expozice, která kolem vybraných stylotvorných vzorků umístěných na sokl a do vitríny vytváří auru výjimečnosti. Vychází naopak z nehierarchizovaného uspořádání předmětů, které zdůrazňuje autenticitu spíše než originalitu, a vypovídá tak o formování hmotné kultury jako celku. Této struktuře odpovídá rovněž výstavní instalace. Její autorka, sochařka a konceptuální umělkyně Eva Koťátková vyšla z představy předmětného světa jako vetešnictví, v němž jsou nashromážděné věci na rozdíl od muzeí a galerií postaveny na roveň bez ohledu na jejich provenienci, styl, výrobní materiál, funkci, ideologický náboj a kulturní status. Instalace je přitom členěna na tři "ostrovy" odpovídající třem klíčovým etapám vývoje uměleckého průmyslu, užitého umění a designu (1870-1918, 1918-1945, 1946-1970).
Součástí brněnské reprízy výstavy Věci a slova je fotografický soubor jedenácti zátiší, komponovaný Evou Koťátkovou většinově ze sbírkových předmětů Moravské galerie; jeho autorem je Ondřej Přibyl.
Výstavu Věci a slova doprovází stejnojmenná antologie věnovaná reflexi uměleckého průmyslu, užitého umění a designu v české teorii a kritice, kterou v roce 2014 vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Proto se výstava soustředí nejen na předmětný svět, ale také na svět idejí zprostředkovaných slovy, jež jsou s věcmi spjaty. Její součástí je třicet citátů a autentických dobových komentářů teoretiků a kritiků oboru (např. Rudolf Eitelberger, Otakar Hostinský, Jan Kotěra, F. X. Šalda, Pavel Janák, Josef Čapek, Jan Vaněk, Adolf Loos, Bohumil Markalous, Karel Teige, Bohuslav Brouk, Jan Kotík, Jindřich Chalupecký, Milena Lamarová), volně provázejících vybrané exponáty. Tyto texty v hrubých rysech odhalují proměny pojetí užitkových předmětů ve třech výše uvedených historických etapách a zároveň manifestují teoretické názory formulované předními dobovými odborníky. Název antologie i výstavy je záměrnou alternativou titulu slavné knihy Michela Foucaulta Slova a věci (1966). Soubor publikovaných textů v antologii a komentářů k výstavě má totiž být historickým dokumentem úsilí vtisknout prostřednictvím pojmů určitý řád do chaoticky narůstajícího předmětného světa. Spíše než o slohotvornosti tedy expozice vypovídá o diskurzivní povaze věcí.
Předměty, které používáme, a slova, jimiž je označujeme, generují nejen různé mentální obrazy a kulturní významy, ale také jiné, často velice smyslové vjemy, včetně zvuků. "Hlasy" předmětného světa (cinkání, zvonění, šoupání, klapání, ťukání, bouchání, šustění, skřípění, vrčení, cvakání a celá řada jiných, často těžko popsatelných zvukových jevů), které výstavu doplňují, ukazují ohromné akustické bohatství, které v muzejní expozici návštěvník obvykle neuslyší a jemuž v běžném životě nevěnujeme valnou pozornost. Přitom právě skrze zvuk se vyjevuje jakýsi nadreálný animismus a živoucí tep předmětů. Věci, s nimiž člověk pobývá a zachází, jsou vlastně nástroji každodenní konkrétní hudby, kterou ani nevnímáme a bez níž by žití bylo znepokojivě prázdné.
