Výstava soustředí několik stovek exponátů ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně vzniklých v průběhu 20. století: nábytek, textil (oděv a oděvní doplňky, dekorační textilie, koberce, textilní objekty), sklo (užitkové i volnou atelierovou tvorbu), keramiku (užitkovou i dekorativní), porcelán, stolní stříbro, šperky a drobné kovové objekty, lampy atd. Soubor je doplněn o několik zápůjček od současných autorů.
Výstavu Místo činu lze chápat jako kontrapunkt ke stálé expozici uměleckého řemesla, užitého umění a designu Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně. Vnitřní provázanost vystavených předmětů, jejich soudržnost, jsme přenesli do roviny významové, do konstrukce jednotící fiktivní dějové osnovy. V umění a při práci s ním lze uplatnit mnoho organizujících systémů. Každý předmět (a předmět užitého umění se svou bohatou funkční minulostí obzvláště) v sobě skrývá množství různých příběhů. Jejich rekonstrukce však bývá téměř výhradně v rukou historiků umění, kteří jsou svázáni určitými konvencemi a stereotypy vycházejícími z tradičních uměleckohistorických zvyklostí a kategorií. Spolupráce teoretiků s umělci vytvořila příležitost skloubit odborná i kreativní hlediska, přenést se přes "neřesti" uměleckohistorické profese a odkrýt zcela odlišné a neméně vzrušující alternativy. Jak naznačuje série filmových plakátů v úvodní části výstavy, hlavním inspiračním zdrojem se stal spektákl. Našim záměrům nejlépe vyhovoval příběh, který v sobě nese prvky detektivní, kriminální či hororové zápletky. Volba lehčího, divácky vděčného žánru, jehož pravidla hry v celé výstavě rozvíjíme, je ostatně otevřeným, i když ironickým přiznáním celé té zábavní popkultury, kterou jsme obklopeni. Leitmotivem výstavy Místo činu je figura - oběť. Exponáty v této hře účinkují jako doličné předměty, důkazní materiál nebo svědkové minulých příběhů, které řečí uměleckého jazyka a pomocí významových asociací rekonstruujeme. Expozice v mnoha vizuálních etudách ve spletitém labyrintu příběhu tematizuje a parafrázuje běžnou muzejní praxi a její stereotypy: způsoby ukládání, shromažďování, třídění, řazení, způsob vystavování (zvláštní pozornost je věnována práci s vitrínami), adjustaci, práci se světlem, zkrátka standartní pracovní a instalační návyky. Výstava Místo činu vypráví celkem 18 mikropříběhů, v nichž se autoři do jisté míry vyrovnávají také s novou prostorovou dispozicí muzea, vzniklnou rekonstrukcí: Křižovatka příběhů, Škodná ve sbírce (vstupní hala) Tonyho pád, Alexandrův věšák (dvorana) Stopa v porcelánu, Stopa v hlíně, Pokus o rekonstrukci, Únik (výstavní prostor) Místo činu (volná instalace) Pohřešovaná, René nepřišel, Prsten jako důkaz, Do skla, Možnosti identity, Nález, Bez motivu, Kontraband, Neklidný spánek (výstavní prostor s vitrínami)