Josef Sudek (1896-1976) patří společně s Františkem Drtikolem a Janem Saudkem k nejznámějším českým fotografům. Nepominutelné místo v dějinách fotografie zaujímá zejména Sudkova poválečná tvorba, kterou je nutno považovat za jeden z nejvýznamnějších příkladů subjektivizace moderní fotografie. Výstava začíná souborem Okno mého ateliéru (1940-1954), který představuje zlom v Sudkově díle. Dále se výstava rozdvojuje na svět před a za oknem: za zátišími na okně následují jednoduchá ateliérová zátiší let 1950-1960, další fotografie vedou diváka napřed do Sudkovy zahrádky, pak do dalších pražských zahrad, parků a do centra i na periferii Prahy. Samostatné části tvoří cyklus Kouzelná zahrádka a imaginativní cyklus Vzpomínky, který vznikl ve stejné době převážně na stejném místě. Komplementárními doplňky fotografií kultivované přírody jsou jednak panoramata zdevastovaného Mostecka, jednak fotografie pralesa Mionší v Beskydech. Závěr výstavy budou tvořit pozdní zátiší, která ukazují svět jako labyrint a jsou spjata se vzpomínkami (cykly Labyrinty, Kontrasty, Velikonoční vzpomínky). Malý katalog výstavy přináší utříděný výběr výroků Josefa Sudka o životě, umění, fotografii a o vlastním díle. Některé fotografie ve výstavě a v katalogu jsou provázeny výroky, které se k nim vztahují. Úvodní studie Antonína Dufka přináší nový pohled na život a zejména na dílo Josefa Sudka.