Off program

Wayne Daly & Adrien Vasquez
Police pro Lothara

Police pro Lothara je typologický průzkum knižní edice Spektrum, navrženou designérem Lotharem Reherem pro východoněmecké nakladatelství Volk und Welt, kde v letech 1968-1993 vyšlo 279 titulů čítajících povídky, romány, filmové scénáře a poezii. Design série se vyznačuje černými přebaly, umírněnou typografií a bohatou a pestrou hrou s obrazem. K opakujícím se vizuálním motivům patří lebky, ženské tváře, okenní a dveřní rámy, krajiny a muzejní artefakty.

Výstava představí nejen design knižních obálek seskupených podle témat, ale klade si za cíl zkoumat, jak může být knize coby nositeli obsahu a polici coby způsobu prezentace poskytnuta stejná důležitost. Zároveň se pokusí odhalit něco z pracovních postupů a metod Lothara Rehera.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Jean-Marc Klinkert
Fonty: korporátní, kustomizované a zakázkové

Výstava je zaměřená na tvorbu kustomizovaného písma pro instituce či komerční projekty. Návrh písma vytvořený na zakázku pomáhá budovat identitu značky nebo instituce, posiluje její oblibu a rozpoznatelnost. Lze volit různé přístupy: východiskem se může stát určitý koncept, písmena stávajícího loga nebo existující znak, který se lehce upraví nebo přetvoří. Další cestou je oživení a digitalizace historických písem. Kolik je projektů, tolik může být rozmanitých přístupů. Kompozice písma na zakázku má pracovat s hodnotami, které chce sdělovat značka nebo instituce, a prosazovat je. Písmo vytvořené na zakázku může řešit všechny technické problémy vyskytující se v rámci daného komunikačního systému - znaky nezbytné pro všechny používané jazyky, harmonizace systémů písma, zobrazování menu, ochrana fontů, atd. Výstava vychází z rozboru aktuálních projektů nejaktivnějších grafických studií v této oblasti, jako jsou například Roosje Klap (Amsterdam), Kokoromoi (Helsinky, NY), Studio Laucke Siebein (Amsterdam, Berlín), Katja Gretzinger (Berlín), A Practice for Everyday Life (Londýn), HelloMe (Berlín), DesignPractice (Brusel), Baldinger.vu-huu (Paříž), L2M3 kommunikationsdesign (Stuttgart).

---------------------------------------------------------------------------------------------

Lotte van de Hoef & Freja Kir
fanfare

Prostor vám bude připadat solidní, monumentální a betonově konkrétní.
Před sebou, za sebou, pod sebou - všude kolem máte samé nosníky.
Tak si to dejte ještě jednou a přijďte znova (!)
Uvidíte, že scéna je proměnlivá, obsah stejný, ale příběh pokaždé jiný.
Včerejší chronologii nahrazuje uvolněné uspořádání.
Nosníky a otvory a nosníky a otvory a …
Vstoupili byste do příběhu zprostředka? Zrušili byste jasný řád? Nebo byste četli mezi řádky?
Systém odráží cestu úvah i hmatatelných dopadů trojrozměrnosti, opakování, perspektivy a nelineárního vnímání.
Celek tvoří analýza vjemů a hmoty prostoru zkoumané prostřednictvím výstav a vizuální komunikace amsterdamské platformy grafického designu fanfare, kterou tvoří Lotte van de Hoef a Freja Kir.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Pauline Kerleroux & Adéla Svobodová
Tady a teď 

Žádné dílo není hotové, dokud k němu nepřijdou diváci a nepřidají svou vlastní interpretaci.
- David Bowie, rozhovor v BBC Newsnight (1999)
Výstava je ze své podstaty určená k představení veřejnosti a k tomu, aby vyvolávala reakce.
Tady a teď je jednoduchá zvuková instalace, která má uzavřít tvůrčí smyčku mezi vystavovatelem a jeho návštěvníky v prostoru výstavního sálu.
Vyzveme návštěvníky, aby vyslovili - do nahrávacího zařízení - své dojmy z výstavy přímo na místě. Jejich názory a úvahy se pak vysílají přes směrový reproduktor, instalovaný na vhodném místě ve výstavním prostoru po celou dobu trvání výstavy.
Reakce veřejnosti a její interpretace se tak stávají nedílnou součástí výstavy, svébytným exponátem. Tady a teď tedy reflektuje autentické reakce zaznamenané přímo zde, na tomto konkrétním místě a v konkrétním čase.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Fraser Muggeridge & Will Rose
Obraz, text, čas: Typografie v autorských filmech a videích 

Soubor historických i současných autorských filmů a videí, které využívají typografii k nastolení nového vztahu mezi obrazem, textem a časem.

Fraser Muggeridge (GB)
Fraser Muggeridge je vedoucí londýnského ateliéru grafického designu Fraser Muggeridge Studio, který se zaměřuje na řadu různých formátů, od knih o umění, výstavních katalogů a plakátů až po marketingové materiály, výstavy a webové stránky. Vždy při tom upřednostňuje umělcův a spisovatelův záměr a nesnaží se prosazovat svůj vlastní styl. Fraser dbá na to, aby si obrazy a texty podržely svůj původní obsah a účinek, a uvědomuje si, že při realizaci jednotlivých projektů je důležitý výběr barev, typografických postupů a materiálů, tedy prvků, které jsou rozhodující pro dosažení výsledného neokázale lákavého objektu. Fraser Muggeridge v Londýně založil Letní školu typografie (Typography Summer School) − týdenní typografický kurz pro čerstvé absolventy a praktikující profesionály −, kde také přednáší. Jeho výstava "Willem Sandberg: from type to image", na které se kurátorsky podíleli Carolien Glazenburg z amsterdamského muzea Stedelijk Museum, Fraser Muggeridge a zaměstnanci pavilonu De La Warr, je v současnosti k vidění v prostorách expozice De la Warr Pavilion.

William Rose (GB)
William Rose žije v Leedsu a pracuje jako producent, kurátor a teoretik převážně v oblasti uměleckého pohyblivého obrazu. V současnosti dokončuje knihu textů a přednášek amerického avantgardního režiséra Kena Jacobse. K posledním producentským projektům patří dlouhometrážní film   To the Editor of Amateur Photographer Luka Fowlera a Marka Fella, který se promítal na různých místech, mimo jiné v newyorském Muzeu moderního umění a na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, a zvukový projekt   Little Birds and a Demon, který z majáku na Shetlandech vysílala německá umělkyně Grace Schwindt.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Émilie Ferrat, François Girard-Meunier
Muzeum malování podle čísel

Když si poprvé pořídíte ,malování podle čísel', získáte zároveň příslib krásného uměleckého díla na první pokus. Jako nováčkovi v této disciplíně je vaším jediným úkolem následovat jasně daný postup: vyplnit mřížku složenou z políček označenými čísly korespondující barvou.
Mohla by tato zdánlivě tvrdohlavá a nekreativní aktivita malování podle čísel být označena za formu ,umění'? A pokud ne, mohlo by to být ,řemeslo'? Existuje v rámci tohoto procesu prostor pro samovolná tvůrčí gesta? A pokud ano, může malíř podle čísel vznášet jistý druh autorství svého ,díla'? Jedna věc je jistá - totiž že status a motivace malíře podle čísel je nejasná a myšlenka sebevyjádření v této specifické oblasti je diskutabilní.
Malování podle čísel se koncepčně zabývá virtualitou a potencialitou díla spíše než dílem samotným. Předem narýsovaná mřížka čeká na vyplnění. Tato síť vyvolává otázky čitelnosti a rozpoznání obrazu. Malba podle čísel zdůrazňuje jakou roli hrají barvy, ale také zjednodušování tvarů ve vnímání a reprodukci ikonických, identifikovatelných obrazů.
Muzeum malování podle čísel je instalace vycházející z výsledků šetření a spekulací v této oblasti. Jejím záměrem je také zdůraznit možnost podvratných praktik v tomto druhu malování. Jedná se o vyjednávání mezi ,autentickými' předměty a smyšlenými artefakty.
Tento projekt podpořil Stimuleringsfonds Creatieve Industrie.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Scott Joseph
Vidět, co je viděno, protože co vidí, nemůže být průpovědí

Když žijeme ve světě, kde se mluví a také píše, víme, že komunikace je nade vše. I když komunikace může často zaostávat. A že sice používáme slova, ale často můžeme číst mezi řádky těchto slov. Jako kdyby byl přítomen nějaký jiný druh emocionálního náboje, který není prvotně artikulován.
Vidět, co je vidět, protože co vidí, nemůže být průpovědí je součástí filmového segmentu s částečně zastaveným pohybem, abstraktní dokumentární film, který pracuje s tím, jak člověk komunikuje s neživým světem, aby nabídl představu jako názorný důkaz obnovených forem komunikace probíhající mezi člověkem a povrchy a materiály, v jejichž blízkosti se nachází.
Taková příležitost k vylíčení zdvojeného ticha mezi obrysy plochy a fragmentární formou skutečné nebo někdy i neskutečné siluety je velmi vzácná, ale zároveň téměř všudypřítomná.
Naznačená rychlým střihem obrázků a jejich překrývaným, ale sekvenčním korpusem je něco jako rezervovanost geografického spektra mysli spojená s téměř archeologickým údělem, jak kontakt s materialismem vyžaduje sám sebe jako základní potřebu spokojenosti, stejně jako je tomu u slov, která vyměňují a existují mezi námi.

Scott Joseph (GB)
Designér Scott Joseph (1983, Velká Británie) v současnosti působí v Londýně a je absolventem katedry grafického designu Gerrit Rietveld Academie v nizozemském Amsterdamu. Jeho designérské práce jsou v knihovně newyorského Muzea moderního umění MoMA a v archívu amsterdamského archívu muzea Stedelijk Museum. K projektům z posledního období patří: "Seeing What Is Seen, As What See's Can Not Be Saw" v rámci 27. bienále grafického designu Brno v Moravské galerii (2016); "Found When Out" v londýnské Pump House Gallery, Battersea Park (2015); "The Tone Is Theirs", Offprint Artist Book Fair, Tate Modern, Londýn (2015); "Under The Sign", P/////AKT, Platforma pro moderní umění, Amsterdam, Nizozemsko (2014); "Titles", The Session Magazine, Goethův institut, Amsterdam, Nizozemsko, (2014); "The Torch In My Ear", "Mute Written Orchestration", Deep Cuts, Centrum současné kultury Marres, Maastricht (2013); "Rong-Wrong" (tištěná antologie kterou si autor vydal vlastním nákladem); Various Contexts, (2012). Scott Joseph rovněž učil na různých školách včetně britských University of Creative Arts a University of East London a v roce 2016 působil jako hostující lektor na katedře grafického designu Uměleckého institutu ArtEZ v nizozemském Arnhemu.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Design Displacement Group a Noviki
Smrt grafického designu, opera

Skupina pro posun designu (DDG) si nárokuje pomyslný prostor zahrnující čas, místo, obor, kulturu, gender a státní příslušnost. Skupina sestává z šestnácti členů, spolupracujících v proměnlivých konstelacích na řadě projektů, které vznikají (v reálném čase) na základě zakázek od klientů, jako autorské práce či jako volné workshopy. Praxí DDG je způsob práce, který je třeba považovat za kolektivní a přesahující autorství; mechanismus reflexe, refrakce a spekulace nad alternativními rámci 'produktivní' angažovanosti a výměny.
Během 27. Bienále Brno Skupina pro posun designu novým způsobem uchopí narativní formát opery. Čtyři velkolepé operní náměty naší (a kterékoli jiné) opery - láska, žárlivost, ctižádost a pomsta - se stanou základem našeho příběhu o teatrálnosti a hereckých výkonech v designérské praxi. Toto vyprávění se bude rozvíjet v podmanivé audiovizuální prezentaci přinášející scény prosycené intrikami, pomluvami a spekulacemi.

Design Displacement Group (NL)
Skupina Design Displacement Group (DDG) vznikla v červenci 2014 jako výsledek diskuzí skupiny designérů a zástupců společenských věd různého zaměření, stupně odbornosti, kultur a národností. Design Displacement Group se intenzivně zabývá budoucností designu, a to jak v teoretické, tak praktické rovině. Jeho členové spolupracují na projektech, které zčásti sami iniciují a propojují je do různých proměnlivých kompozic. Cílem DDG je zkoumat imaginativní fiktivní území designu a otvírat cestu novým způsobům tvorby a myšlení. DDG navazuje na skupinu Artist Placement Group, kterou v šedesátých letech minulého století vedli John Latham a Barbara Steveni a která se prostřednictvím "placementu" ("umístění" tvůrce mimo kontext galerie) snažila nově definovat roli umělce v širším společenském kontextu. DDG se zaměřuje na stejný problém, ale na rozdíl od svých předchůdců používá termín "dis-placement". Na souřadnicích času, prostoru a místa kriticky přemýšlí o současné aplikaci (grafického) designu. Design Displacement Group se zajímá o různé aspekty kolektivního uvažování. Prostřednictvím společné a souběžné tvůrčí aktivity, především online, se snaží objevovat nové postupy a metody, což je proces, jenž po sobě zanechává designérův "otisk" a současně směřuje ke kaleidoskopické křižovatce tvorby. Při společných aktivitách se klade velký důraz na samovolný pohyb a akceptaci chyb, což jednotlivým umělcům poskytuje mimořádnou svobodu, jaké by samostatně dosahovali jen stěží. DDG využívá grafický design jako komunikační nástroj ale především, což je ještě důležitější, jako nástroj hry, čímž neustále kriticky prověřuje svůj vlastní umělecký diskurs. Nezbytnou součástí vizuálního jazyka DDG je humor působící jako svého druhu podvratná strategie. Design Displacement Group je pružné seskupení. Počet spolupracovníků se neustále mění a stejně tak se proměňují i pracovní postupy a přístup k jednotlivým projektům. 

---------------------------------------------------------------------------------------------

Shu-Hua Chang, Ingrid Rousseau, Maki Suzuki
Chuť mysli

---------------------------------------------------------------------------------------------

Denisa Kollárová & Anna van Lingen
Nástroje pro fantazii

Žijeme - my, Denisa Kollárová a Anna van Lingen - v době, které chybí důmyslně vybudovaná hřiště. To, co vidíme, se nám nelíbí. Copak jsme zapomněli - my, osoby s rozhodovací pravomocí ve městech, architekti, designéři, rodiče, přátelé - dívat se na věci kriticky? Vždyť tolik architektů, umělců a filozofů už v minulosti prokázalo, že hřiště může být mnohem víc, než jen náhodně rozestavěné standardizované plastové objekty, objednané po prolistování katalogu dodavatelských firem.
Máme právo na veřejný prostor, na hraní, na hřiště! Nástroje pro fantazii se inspirují filozofií designu holandského architekta Alda van Eycka. Projekt se zaměřuje na design hřišť a pracuje s různými médii: publikace, cyklus přednášek, původní převzatá prolézačka od van Eycka a autorské video realizované ve spolupráci s Rijksmuseum.
Van Eyckův mimořádný design ovlivnil generace dětí, které si hrály v Amsterdamu. Van Eyck po druhé světové válce zasvětil život tomu, že po celém městě vybudoval síť čítající více než sedm set hřišť a poskytl tak dětem jejich vlastní rozpoznatelné panství. Dnes z nich zůstalo už jen několik herních prvků. Důležitým aspektem návrhů Alda van Eycka je jeho snaha stimulovat dětskou fantazii a důvtip, což se projevuje na abstraktních tvarech jeho herních prvků.

---------------------------------------------------------------------------------------------