Minimalistický objekt uprostřed výstavního sálu je složen z nepřeberného množství skicáků Jaromíra Šimkůje. Tento objekt je zároveň mobilním archivem i veřejnou studovnou umělcových kresebných deníkových záznamů a návštěvník galerie je zván k libovolnému listovaní v nich.
Skicáky mají jednotný formát A6, který vzniká rozpůlením běžného školního sešitu. Sešitový "půlčík" zpevňují kartonové desky adjustované žlutou, malířskou páskou. Vernakulární estetika má triviální, primárně ekonomický původ, jež se však kvantitou mění v příslovečnou novou kvalitu. Jaromír Šimkůj do těchto záznamníků během posledních osmi let s železnou pravidelností zakresluje tvary pozorované na trati mezi Skalicí nad Svitavou a Brnem. Cestu tam a zpět podstupuje každý všední den a má rutinní důvod, cestu do práce. Kresba je pro něj činností pravidelnou, dlouhodobou a obsesivní. Kreslit viděné z okna jedoucího vlaku přináší však také představitelné obtíže. Otřesy během jízdy neumožnují vést linku pevně a plynule. Motivy pozorované z okna se rychle vynoří, mihnou se a nenávratně mizí. Kresba vyžaduje pohotovost a získává performativní charakter.
Spíše než o skicách je přesnější hovořit o záznamech, s licencí o stenografickém zápisu krajiny. Jaromír Šimkůj z krajiny ubíhající za vlakovým oknem selektuje a destiluje elementární geometrické tvary, které konvenují jeho estetické citlivosti. Kreslí vždy od začátku sešitu do konce, nikdy ne na přeskáčku, čímž zachovává linearitu záznamu cesty. Tím se Jaromír Šimkůj volně blíží tradici konceptuální kresby zaznamenávající například trajektorie letu motýlů, jak ji známe u Milana Maura nebo kresebné záznamy zpěvu ptáků v podání Olgy Karlíkové. Naopak kreslení překonávající různá omezení a překážky, v Šimkůjově případě zmíněné otřesy jedoucího vlaku, připomenou ironické experimenty s "komplikacemi" během kresby umělecké dvojice Jiří Franta a David Böhm. Přesto Jaromír Šimkůj rád upozorňuje, že jeho kresba je realistická, ve smyslu, že s maximální přesností zaznamenává fragmenty reality, elementární, geometrizující tvary vytržené z totality příměstské krajiny. Nejde tedy o žádný kreslířský automatismus.
Zaznamenané tvary Jaromír Šimkůj dále ze skicáků selektuje a vybrané "osvobozuje" z kontinuity záznamu do podoby železných objektů, které jsou finálním "galerijním" artefaktem. Nebo ve spolupráci s Michalem Maruškou rozpohyboval kresebné záznamy v elementární animaci. Vlakové deníky Jaromíra Šimkůje jsou ve své úplnosti představeny v Moravské galerie poprvé veřejnosti.