Martin Skalický konfrontuje prostřednictvím své tvorby
klasické postupy výroby a restaurování soch s užitím netradičních
materiálů.
To, co bylo před očima diváků skryto na tympanonu
Místodržitelského paláce, je nyní přeneseno dovnitř. Neviditelný
exteriér je zviditelněn jako součást interiéru. Sochy, které
vznikly jako nové odlitky starých forem, aktualizují své poselství
prostřednictvím materiálové transformace. Mramor, který jim
přisuzujeme, je pouhým přeludem.
Tradiční sochařskou hmotu vystřídala textilie zpevněná
pryskyřicí.
Pomocí autorsky řízené náhody vzniká dílo nové, rozkročené
mezi staletí, mezi rody a generace. Na sílu barokního afektu
navazuje hravost současného umění, příklon k tématu kýče a umělecké
apropriace. Radikálně se mění úhel pohledu i situace vztahu
člověka, matérie a sochy.