Výstava je věnována proměnám akademických principů v české malbě první poloviny 20. století. Soustředí se na paralelní dějiny umění, odvíjející se ve stínu „velkého“ příběhu české moderny a avantgardy.
Představeni budou autoři, kteří stojí dlouhá desetiletí na
okraji zájmu českých dějin umění, nebo kteří z nich byli téměř, či
úplně vyloučeni. Prezentována je především malba
figurální, vycházející z akademického aktu, nejklasičtějšího motivu
akademické výuky. V obrazech aktů či v alegorických, mytologických
a bukolických výjevech Františka Jakuba, Oskara Brázdy, Josefa
Loukoty, Jakuba Obrovského, Františka Xavera Naskeho a dalších
docházelo k univerzalizování a zjednodušení uměleckých konceptů,
formulovaných generacemi akademiků před nimi. Právě umělci jako
Vojtěch Hynais, František Ženíšek, Vlaho Bukovac, Franz Thiele, Max
Švabinský a další nastupující na uměleckou scénu ještě v poslední
čtvrtině století devatenáctého, prostředkovali umělcům, kterým je
výstava věnována, zásadní uměleckou zkušenost, ovlivňující jejich
tradiční a konzervativní uměleckou orientaci mnohdy na celý život.
Zároveň však srovnání s díly akademických a novoromantických malířů
konce 19. století naznačuje, že v tvorbě jejich následovníků došlo
během první poloviny 20. století k zásadním změnám uměleckých cílů
a nároků. Příbuznost akademizujícího umění první poloviny 20.
století s komerční fotografií, líbivou ilustrací, sentimentálními
filmy a s obrazovými formami společenské a politické reprezentace
je na výstavě zpřítomněna formou projekcí těchto dobových
dokumentů.
Galerie hlavního města Prahy
