Tomáš Ruller (*1957) patří mezi současnými umělci k těm nejvšestrannějším. V Uměleckoprůmyslovém muzeu se nyní představuje instalací z digitálních fotoprintů a videosekvencí vycházejících z konceptuálního umění a body-artu.
Umění se z určitého pohledu jeví jako posun. Umělec vždy vychází z něčeho známého a fixovaného, a když se mu "zadaří", uskuteční posun směrem do neznáma. Posouvají se i celé žánry. Akt sehrál v průběhu staletí mnoho rolí. Byla to zejména nahá ženská postava, která se převlékala do všemožných historických a alegorických postav, do symbolů a idejí. V minulém století se ale nahota stala opět nahotou a pokud něco symbolizovala, byl to návrat k přírodě. Poslední velká proměna aktu souvisela s tělovým uměním, body-artem. Nahota jako by zmizela, zůstalo jen tělo. Když Tomáš Ruller v sedmdesátých letech začínal jako akční umělec, performer a body-artista, bylo pro něho tělo prostředkem. Znal své tělo lépe než jiní. Od mládí praktikoval různá východní "umění" a postupně ohledával i další možnosti tvořit skrze tělo. Často se Rullerovy pokusy neobešly bez velké odvahy, která mu umožnila zkušenost přesahu, vytržení či seznámení s neznámem. Až do poslední doby pokračuje Rullerova spoelčenská angažovanost a snaha registrovat proměny civilizačních forem (například v práci s novými médii), avšak stále častěji s objevují díla zakotvená snad v dětství a zprostředkující vytoužené zážitky čistoty, krásy, křehkosti, soběstačnosti forem a dalších jistot, které mohou být stále přítomné. Způsob, jakým se Ruller v posledních letech vrací k tělu, patří patrně k posledně uvedenému pólu jeho tvorby. Videoinstalace "Peep-art" mj. pozoruhodně zhodnocuje známý paradox, že čím detailněji člověk zkoumá konkrétní skutečnost, tím víc se předmět abstrahuje ztrátou souřadnic iluzivního prostoru. Také vystavené digitálně zpracované fotografie jsou abstrahované. Snad nejvíc prozrazují autorovo sochařské školení a patří k výtvorům čisté krásy. V tomto ladění nejsou ve světě fotografie výjimkou, ale jedinečné jsou již v tom, že zobrazují i kousek erotiky jako krásnou formu. Uskutečňují posun. K dalším pozoruhodným aspektům Rullerových fotografií patří zveřejnění soukromí, i to, že je zde tělo jako dřív nositelem aktivit, akce se však změnila v interakci, která osciluje někde mezi bezprostřední inspirací a inscenací, na poli life-performance. Fotografie zcela neztrácí dokumentárnost, ale zároveň je symbolem, jehož význam je třeba hledat někde v souřadnicích rituální kontemplace. V protikladu k dnešnímu konzumu tělesnosti jsou to povznášející díla meditativní krásy.