Carterovy snímky z posledních let jsou mnohem zvláštnější než ty, které byly v Brně vystaveny před deseti lety. Vzbuzují údiv tím, jak jsou jednoduché a mystické, rafinované a primitivní zároveň. Zobrazena je obvykle jedna skutečnost, a to portrétním způsobem, ať jde o člověka, nebo častěji o zvíře či věc.
Lidé jsou málokdy zřetelní, zato zvířata a věci se zapisují do paměti plnou, ale tajemnou přítomností. Jsou tu a vzbuzují otázky, zdá se, že po divákovi chtějí, aby našel smysl jejich existence. Carter to ale říká jinak: "Námět je různý, ale hledám stejné motivy ... Hledám poezii všednosti ... záhady lidského ducha. Zkouším nastolit dialog se životem, poznat, co to znamená být lidskou bytostí." Nápadným rysem Carterových fotografií je jejich čtvercový formát, který sám o sobě nemůže působit jinak než staticky, zatímco obraz uvnitř čtverce často bývá velmi dynamický, pohybově nebo jinak zneostřená skutečnost je jakoby jen zahlédnuta v periferním vidění. Je-li to však zapotřebí, jsou Carterovy fotografie až uhrančivě ostré. Zvláštnost a tajemnost Carterových prací je navozena především originalitou řešení vztahu mezi zaostřenými a nezaostřenými částmi fotografie. Zřetelný je často jen zlomek celé plochy, výjimečně je celý obraz vybudován z neostrých siluet, ale obvykle to není jednoduše tak, že to důležité je vykresleno veristicky a to ostatní je neurčité. Carter si pohrává s železnými pravidly fotografických příruček a odkazuje k historii fotografie, v níž poprvé využíval hloubky ostrosti tvůrčím způsobem Peter Henry Emerson ve dvacátých letech minulého století pak vrcholila éra tzv. měkce kreslících objektivů. Některé Carterovy práce připomínají snímky zhotovené tzv. dírkovou komorou, ale nejsou tak jednoduché. Zaostření většiny z nich je zvláštní až nevysvětlitelné, okouzluje originalitou "vidění" a řešení obrazového celku. Divák může zaznamenat možnosti vidění, které možná zažil, aniž by si je uvědomil. Pro Cartera je všechna skutečnost animální a proměňuje se tak rychle, že ji lze stěží uchopit. Snad se nám snaží připomenout, že máme být vděčni za každé zahlédnutí prchavých okamžiků, v nichž se navzdory neurčitosti zjevuje cosi z individuálního způsobu existence všech bytostí a věcí.
Pražský dům fotografie