Spojené úsilí dvou institucí Muzea města Brna a Moravské galerie v Brně, které si rozdělily Procházkovu tvorbu na část malířskou, sochařskou a dokumentaci k životu (na Špilberku) a tvorbu kreslířskou, nábytkovou, užitého umění, ilustrační a grafickou, doplněnou o stěžejní malířská díla (v MG), dává jedinečnou příležitost poznat tvorbu tohoto významného umělce v celé její šíři.
Obě expozice jsou uspořádány chronologicky. Ač si výstava klade za cíl představit dílo umělce v jeho komplexnosti, Moravská galerie v Brně mírně upřednostnila období kubismu a poetického civilismu oproti poslednímu období a zdůraznila kresebnou a ilustrační část a realizace nábytku. Na Špilberku je soustředěno Procházkovo malířské dílo ve všech vývojových proměnách. Na 160 obrazů, které se zde podařilo shromáždit, je z velké části zapůjčeno ze soukromých sbírek. Některé vzácné obrazy z období raného expresionismu a kubismu jsou vystaveny vůbec poprvé, jiné měla veřejnost možnost vidět naposledy před dvaceti až padesáti lety. Antonín Procházka (1882-1945) je jedním z nejvýznamnějších a nejosobitějších malířů české moderny z počátku 20. století. Jeho názor se utvářel v prvních letech 20. století v době studií na Uměleckoprůmyslové škole a pak zejména na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se tehdy sešla výjimečná sestava výrazných uměleckých osobností: Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otakar Kubín, Václav Špála, Ladislav Šíma, Fridrich Feigl, Vincenc Beneš, Willy Nowak, Emil Pittermann-Longen a další. Už v raných vývojových stádiích nenechával Procházka na pochybách o svébytnosti svého talentu, mistrně přitom ovládal malbu i kresbu. V rané umělcově tvorbě se projeví dvě základní tendence: ta, která staví na plasticitě objemu a navazuje (nevědomě) na barokní tradice českého umění, a ta, která plasticitu potlačuje a usiluje buď o plošně pojatá řešení, nebo o konstruktivní výstavbu obrazu. Procházka se účastnil v letech 1907 a 1908 výstav skupiny Osma, na nichž mladá generace poprvé demonstrovala svou tvorbou nové názory na umění - a byla vesměs negativně přijata. Období opojení barvou a expresívního výrazu vystřídalo po roce 1910 hledání tvárných principů pod vlivem francouzského kubismu. Již v roce 1907 namaloval Procházka minimálně dva obrazy (Ovoce a džbán a Kytice ve váze), v nichž jsou věci zobrazeny v geometricky čistých tvarech z různých úhlů pohledu, čímž si sám pro sebe, aniž by z toho vyvodil nějaké důsledky, učinil revoluční objev, který obecně stál na počátku kubismu a který dějiny umění připisují Picassovi. V letech 1925 až 1926 dospívá Procházka ke změně svého výtvarného názoru. Ve snaze přiblížit své umění širokému publiku tvoří napříště v naivizujícím novoklasicistním stylu, v typech postav a tváří se inspiruje starými kulturami (Indie, Egypt, Řecko, Řím), které ho fascinují harmonií - jednotou intelektu a smyslů. Zasazením orientálních typů postav do soudobého světa vytváří Procházka zvláštní až kuriózní atmosféru svých děl plných pohody, jejichž magický účin podtrhuje i mistrná malířská faktura. Od roku 1927 se několik let věnuje enkaustice - k malbě voňavými voskovými barvami, neboť nechce sugerovat jen zrakový dojem, chce tvořit malbu pro více smyslů. V Procházkově tvorbě počátkem třicátých let sílí vlivy historické malby, dokládající jeho celoživotní obdiv k dílům Rubense, Daumiera, Tintorreta a dalších. Množství maleb s antikizujícími alegorickými náměty, které vznikly v průběhu války do roku 1945 se vyznačují malířskou virtuozitou a vyzrálostí stylu, které však v kontextu životní tvorby umělce nepřinesly nic nového. Ve svých obrazech Procházka nebyl na poplach (jako např. Josef Čapek), nýbrž hledal ztracený pozemský ráj a nabízel klady života, pro které stojí za to žít.
Muzeum města Brna ve spolupráci s Obecním domem v Praze. Výstava se koná pod záštitou Stanislava Juránka, hejtmana Jihomoravského kraje, a Petra Duchoně, primátora Statutárního města Brna.