Dušan Jurkovič

Architekt Dušan Samo Jurkovič se narodil 23. srpna 1868 ve vesnici Turá Lúka na západním Slovensku. Po ukončení nižšího gymnázia v Šoproni (dnešní Maďarsko) se zapsal na Statní průmyslovou školu ve Vídni. Roku 1889 pak nastoupil do projektové kanceláře architekta Michala Urbánka ve Vsetíně. S ním v roce 1891 poprvé zavítal do Prahy, kde ho na Zemské jubilejní výstavě zaujala architektonická koláž česká chalupa. V následujícím roce společně uspořádali národopisnou výstavu také ve Vsetíně, Jurkovič zde veřejnosti představil expozici valašská jizba. Pečlivé studium lidového stavitelství pak oba architekti uplatnili zejména o tři roky později v projektu valašská dědina na Narodopisné výstavě českoslovanské v Praze, kde Jurkovič předvedl také ukázku čičmanského gazdovství. Úspěšná pražská výstava přinesla mladému architektovi první samostatné zakázky. Jednou z největších byl návrh souboru turistických staveb na Pustevnách, který vznikl v letech 1897-1899. Věhlas útulny Maměnka či jídelny Libušín umožnil Jurkovičovi zahájit vlastní kariéru. Její začátky jsou spjaty s Brnem a se jménem Františka Mareše, ředitele dívčího ústavu Vesna, pro jehož budovy Jurkovič navrhoval vnitřní vybavení. Na objednávku brněnského továrníka Roberta Bartelmuse postavil Jurkovič na přelomu století dřevěné venkovské sídlo na Rezku poblíž Nového Města nad Metují. Architekt tím do své tvorby i do tuzemské architektury vůbec uvedl typ britského domu "cottage". Vedle řady veřejných i soukromých realizací pro brněnskou klientelu navrhl Jurkovič na počátku 20. století jeden ze svých nejvýznamnějších projektů - přestavbu luhačovických lázní. Původní velkolepá koncepce centra slovanského života nebyla nikdy plně realizována, přesto v Luhačovicích vzniklo především v letech 1901-1903 několik pozoruhodných staveb. Janův (dnes Jurkovičův) dům, Chaloupku či Sluneční lázně lze považovat za vrchol Jurkovičova osobitého zpracovaní lidových principů.

Pevné pouto k lidovému umění nezabraňovalo Dušanu Jurkovičovi vytvářet velmi moderní stavby, interiéry a nábytek. Importem aktuálního děni v Británii byla budova inhalatoria v Luhačovicích (1903). Řešeni dvorany spolkového domu ve Skalici (1904) s pásem okenních otvorů pod krovem je možné srovnávat nejen s britskou tvorbou, ale ukazuje též Jurkovičovu znalost soudobé japonské architektury. Příkladem proměny Jurkovičova zacházení s lidovým uměním, které pojímal stále volněji, kreativněji, se zřetelným nárůstem geometrizace a abstrahování, se stala jeho vlastni vila v Brně-Žabovřeskách (1906). Motiv vzepjatého štítu vily Jana a Luisy Nahlovských v Praze-Bubenči (1907) a na fasádě nájemního domu majitele skláren Benedikta Škardy v Brně v dnešní Dvořákově ulici (1908) ovlivnil Olbrichův návrh pro dům jeho bratra Edmunda v Opavě (1904). Mezi vernakulární architekturou a abstraktní modernou osciluje přestavba zámku velkostatkáře a majitele zahradnictví Jaroslava Veselého v Molitorově u Kouřimi (1908-1911). V letech 1908-1913 pracoval na rekonstrukci zámku v Novem Městě nad Metují pro textilního průmyslníka Josefa Bartoně z Dobenína. V exteriéru převažovaly restaurátorské práce, nově navrhl zahradu s originálním přemostěním.

Jurkovič strávil první světovou válku na Haliči (1916-1918). Řídil zde stavby hřbitovů padlých vojáků. Jedinečným způsobem zúročil svoje práce pro Hostýn (1903-1913). Kaple tamní křížové cesty dokonale souzní s krajinou. Také hřbitovy komponoval s ohledem na krajinu v monumentálních formách, nadčasové tvary mísil s folklórními ornamenty. Projekty haličských hřbitovů předcházely jednomu z vrcholných děl v oblasti pomníkové tvorby, stavbě památníku Milana Rastislava Štefánika na Bradle. Jurkovič, který v nový stát nesmírně věřil a se Štefánikem se osobně znal z dětství, začal vzápětí uvažovat o stavbě monumentálního památníku, slavnostní odhalení proběhlo 23. záři 1928. Pro umístění vybral Bradlo, horu ovládající krajinu Myjavska.

Po vzniku Československa 28. října 1918 pociťoval Jurkovič nutnost odejít z Brna zpět na Slovensko pomoci utvářet novou, svébytnou slovenskou kulturu. Roku 1919 prodal dům v Brně a přestěhoval se do Bratislavy, kde si postavil vlastní vilu. Je součástí drobné kolonie domů navržených Jurkovičem pro jeho přátele. Ve druhé polovině dvacátých let již Jurkovičova tvorba jednoznačně směřovala k funkcionalismu. Skvělým příkladem byla stavba Kochova sanatoria v Bratislavě. Jurkovič se také zabýval řešením dělnických kolonií. Už během pobytu v Brně projektoval kolonie pro Hronov (1907) a Nový Lískovec (1909), z nichž druhá se dočkala realizace. Po roce 1919 navrhoval například kolonii domků Hohenaj u Dynamitky v Bratislavě, domky montované ze dřeva nebo stavěné z cihlových prefabrikátů. Často řešil i různé technické stavby: stanice lanovky na Lomnický štít (1936-1937), se staly ikonami své doby. Intenzivně se věnoval památkové péči. V roce 1928 vystavoval na Výstavě soudobé kultury v Brně, navrhl víkendový dům Vojtěcha Houdka na Ostravici (1927) a jeho nábytkem si vybavil svůj srub na Ostravici také Petr Bezruč (1935). Během druhé světové války se stáhl do ústraní, navrhoval památníky a také nerealizovanou přístavbu zámku v Molitorově (1942). Jurkovič, celoživotní optimista s hlubokou vírou v "českoslovenství", zemřel 21. prosince 1947 v Bratislavě.